Z Brna až k nominaci na Hráče týdne v jihoafrické akademii. Šimon Okurek o svých 5 týdnech v ragbyové velmoci.

Pět týdnů tvrdé dřiny, nezapomenutelných zápasů a obrovských zkušeností. Náš odchovanec Šimon Okurek se nedávno vrátil z prestižní UXi Western Province International Rugby Institute v jihoafrickém Stellenboschi. A rozhodně tam nejel jen na výlet. Jako sedmnáctiletý se dokázal prosadit do A-týmu kategorie U20, zahrál si proti výběru Walesu, potrénoval s francouzskou reprezentací do 18 let a hned dvakrát se dostal do vyhlášení 15 nejlepších hráčů v rámci Týmu týdne. Jak vypadá každodenní život v profesionální ragbyové akademii a co by poradil dalším hráčům RC Dragon Brno? Přečtěte si náš exkluzivní rozhovor.

Šimone, vítej zpátky v Brně! Pět týdnů v Jihoafrické republice, v zemi úřadujících mistrů světa. Jaký byl tvůj úplně první dojem, když jsi dorazil do akademie ve Stellenboschi? Byl jsem trochu nervózní, protože jsem odjakživa stydlivý a nikoho jsem tam neznal. Nevěděl jsem, do čeho jdu a co očekávat. Naštěstí jsem se rychle skamarádil s kluky z Irska a všechno pak bylo snazší. První den jsem po dlouhém letu ještě netrénoval, tak jsem měl čas se podívat, jak tréninky vypadají. První, co se mi zalíbilo, byl počet hráčů na tréninku – zhruba šedesát.

Pojďme se podívat na ten každodenní dril. Organizace i zázemí prý byly skvělé. Jak vlastně vypadal tvůj běžný tréninkový den a týden? Jak často jste trénovali a hráli v porovnání s tím, na co jsi zvyklý z Česka? Každý den byl jiný. Popíšu úterý, protože ten den jsme toho měli nejvíc. Budíček jsem měl v 7:15, abych v 7:30 mohl být na „roll call“. Tam se jenom dělala docházka na ten den. Potom v 8:00 odjížděl pro rojníky bus do posilovny. V 10:00 jsem vyjel z posilovny směr tréninkové hřiště, kde proběhla „units session“, neboli trénink pro rojníky zaměřený na auty, mlýny a mauly. Domů jsem se vracel v 11:00. Kolem 12:30 většinou bývala analýza, kde jsme se dívali na předešlý zápas. Odpolední trénink na hřišti začínal ve 14:30 a trval zhruba hodinu. Středy jsem měl vždy volno, abych si odpočal. Hrací dny byly soboty a do toho jsme občas hráli i v úterý.

V akademii se potkávají hráči z celého světa. Jak rychle ses dokázal sžít s herním systémem a jaká byla v týmu atmosféra? Jak už jsem říkal, rychle jsem se skamarádil s kluky z irského Ashbourne (bylo to jednoduché, když jsem zmínil, že znám Miloše Vránu, který za ně teď hraje) a vlastně jsem pak i všechno dělal s nimi. Byli tam ale i kluci z Kanady, USA, Nizozemska, Itálie, Anglie, Francie nebo Namibie. Všichni se chovali skvěle a do začátku, když jsem ještě úplně neovládal všechny akce, mi moc pomohli. Se systémem jsem se sžil úplně v pohodě, bylo to hodně podobné tomu, co hrajeme u nás.

Většinu pobytu ti bylo teprve 17 let, přesto ses dostal rovnou do A-týmu v kategorii U20. Jak velký skok to pro tebe byl po fyzické a taktické stránce? Přímo v Africe jsi navíc na začátku srpna oslavil 18. narozeniny – připravili ti spoluhráči nějaké speciální africké „přivítání mezi dospělými“? Tím, že jsem byl minulou sezónu ostaršený do A-týmu a hrál jsem Pohár i Extraligu, to zas takový rozdíl nebyl. Změna byla jenom v tom, že ti kluci jsou podobně staří. Narozeniny jsem moc neslavil, i když ráno při mítinku si mě trenér zavolal dopředu a přede všemi hráči mi popřál vše nejlepší. Večer jsem si pak koupil dort.

Tvé výkony nezůstaly bez odezvy. Dvakrát jsi byl vyhlášen v Týmu týdne a jednou nominován na Hráče týdne. Jaký to byl pocit, když jsi jako kluk z Česka přebíral taková ocenění v konkurenci místních i zahraničních hráčů? Bylo to super, přiznám se, že jsem to vůbec nečekal. Byla jenom škoda, že když se vyhlašovaly nominace na Hráče týdne, tak jsem u toho nebyl, protože jsem s něčím pomáhal jednomu trenérovi. Až zpětně mi o tom řekli kluci. Hráče týdne jsem ale bohužel nevyhrál.

Z kuloárů se k nám ale donesla jedna vtipná historka – prý když se jeden z místních trenérů dozvěděl, že má přijet kluk z Česka, měl o tvé úrovni trochu pochybnosti, ale nakonec ti vysekl poklonu. Můžeš prozradit, jak to přesně bylo? A jaký to byl pocit, zbourat tyhle stereotypy a přebírat ocenění v konkurenci místních i zahraničních hráčů? To se stalo vlastně až poslední den, když jsem se se všemi loučil. Jeden z trenérů za mnou přišel a řekl, že musí přiznat, že jsem ho překvapil. Říkal, že občas právě trenéři bývají trochu stereotypní, ale uznal, že byl překvapený mojí “game”. Je skvělé slyšet něco takového od trenéra, který tam sám hrál ragby na vysoké úrovni.

Kromě běžného programu akademie jsi zažil i výjimečné momenty na mezinárodní úrovni. Byl jsi nominován na trénink s francouzskou reprezentací U18 a zahrál sis proti výběru Walesu. Co ti tyto konfrontace s evropskou špičkou ukázaly? Zápas proti velšskému týmu byl přípravný duel, protože oni tam byli na tour a my jsme poskládali tým víc z kluků ze zahraničí nebo z těch, kteří si do té doby tolik nezahráli. Byl to můj první zápas, tak jsem chtěl ukázat, co ve mně je, a celkem pohodlně jsme vyhráli. Trénink proti francouzské reprezentaci U18, to bylo něco šíleného. Trénovali jsme odděleně roj a útok, takže jsme dělali jen obranu, auty, mlýny a mauly. Přiznám se, že jsem byl trochu v šoku, když jsem proti sobě viděl ty dvoumetrové kluky (pozn. red.: Šimon sám měří 194 cm, takže rozhodně není žádný drobek). Ale řekl jsem si, že jim je stejně jako mně a že si to musím užít. Přece jen si ne každý den můžu zatrénovat s takovým týmem. Musím ale říct, že jsme měli lepší mlýny. To bylo ale tak všechno. (Smích)

Pět týdnů ale nemůže být jen o ragby. Co jste dělali ve volném čase? Měl jsi vůbec sílu na nějaké výlety a poznávání Jihoafrické republiky? Ve středy a neděle jsme měli celý den volno. Navštívil jsem třeba Stolovou horu (Table Mountain) v Kapském Městě, ale to bylo z poznávání přírody asi tak všechno. Nejlepší výlet jsem totiž měl, když jsme se šli podívat na jeden z největších zápasů školního ragby na celém světě: Paarl Gimnasium vs. Paarl Boys' High School. Na zápas kategorie U18 přišlo 27 tisíc diváků! Takhle velké tam školní ragby je. Díky plné tribuně studentů je atmosféra na takovém zápase úžasná. Potom jsme se šli ještě podívat na zápas školy Paul Roos Gymnasium. Říká se, že tato škola je historicky vůbec nejlepší ragbyová škola na světě.

Víme, že jsi měl možnost vidět naživo zápas All Blacks proti DHL Stormers v Kapském Městě. Jaká je atmosféra na takovém zápase přímo v JAR? To byla trochu sranda. Zavolali jsme si Uber, abychom na stadionu byli zhruba hodinu předem. No, dopadlo to tak, že abychom zápas vůbec stihli, museli jsme na stadion sprintovat. Naštěstí jsme přišli akorát, když začaly hrát hymny. Celý zápas byl super, na stadionu bylo něco kolem 47 tisíc diváků, a když všichni zpívali hymnu Jihoafrické republiky, bylo to moc pěkné.

Když teď s odstupem hodnotíš celou tu zkušenost, v čem tě těch pět týdnů nejvíc posunulo – ať už jako ragbistu, nebo po lidské stránce? Myslím si, že mi to dalo opravdu spoustu. Musel jsem si zvyknout na posilovnu v 8:00 ráno, kdy bych ještě nejradši spal. Co se týče ragby, myslím, že zase čtu hru trochu jinak. Také mi to určitě dodalo trochu sebevědomí a chuť se neustále zlepšovat. Navíc jsem si tam pěkně procvičil angličtinu. A nesmím zapomenout na své nové kámoše ze všech koutů světa. Pokud tohle čtou, tak je tímto zdravím!

Určitě to bude číst spousta mladších kluků tady u nás v RC Dragon Brno, kteří možná o něčem podobném sní, ale mají třeba obavy z cizího prostředí. Co bys jim vzkázal? Proč by do toho měli jít? Určitě do toho jděte! Pokud máte rádi ragby, tak si to místo zaručeně zamilujete, protože tam to ragby prostě žije. Je to skvělá zkušenost, a to nejen ragbyová. Pokud můžete, vůbec bych neváhal. Já jsem za to zpětně moc rád a sám doufám, že se tam brzy vrátím, ideálně na delší dobu. Mým cílem je zůstat tam minimálně rok a zkusit tam i studovat.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho sportovních úspěchů!